Luboměř NJ
Luboměř
Burian (290, 291)
1. „Špringerů (Baierů) větřák“
Větrný mlýn beraní, stál u polní cesty do Heltinova u horního konce Luboměře ve vzdálenosti 280 m východně od kostela (587 m). Byl postaven na "Matúšovem“ (Králově) domácím díle selského gruntu č. 20, p.č. 1017, v nadmořské výšce 585 m. Asi 20 kroků jižně od větřáku stála dřevěná chalupa domovní č. 49, obytné stavení mlynářovy rodiny. Sestavil ji mlynář Špringer ze staré dřevěné tírny lnu, která již před postavením větřáku na „Matúšovem“ díle stála.
Mlynář Špringer byl rodák z „Kyléřava“ (Kyžlířova) u Potštátu, měl za manželku Fardovu dceru z Luboměře č. 38. Větřák u č. 49 u Luboměře postavil v r. 1869. Přivezl ho ze Spálova již jako starší. Byl to předtím Šustků (,Jakubů“, pův. „Malchorů“) větřák, stál „Na úlehli“ nad Kocandou ve Spálově a byl vyvrácen vichřicí 7. prosince 1868. Špringer ho levně odkoupil, rozebral, převezl do Luboměře a zde jej znovu postavu a dále na něm mlel. Tehdy se mlýnu říkalo po majiteli Špringrů větřák.
Dosti často se stávala, že samoty větrných mlýnů navštívili nevítaní hosté, zloději nebo i lupiči. Proto jako každý mlynář v té době měl i Špringer pro sebeobranu stále připravenou a nabitou flintu „ládovačku“ Když mlynář jednou nebyl doma, vzala flintu ze zvědavosti do ruky jeho dcera, vyšla nešťastná rána, byla zasažena do kolena, dostala otravu krve a umřela.
Mlynář Špringer prodal větřák Františku Baierovi, který pocházel z Dobešova u Oder, a do Luboměře se přiženil v r. 1882. Špringer se odstěhoval do „Hyndrfauda“ (Jindřichova u Hranic), pravděpodobně na jeden ze tří tamních větrných mlýnů. V souvislosti s příjmením Špringer stojí za zmínku, že v roce 1900 jsou majiteli větrného mlýna v Kozích Loučkách u Hranic Jan Springer a manželka Marie. Zda jde o osobu totožnou s luboměřským mlynářem, nebo jen o příbuzného z rodu Springerů, se zatím nepodařilo zjistit.
František Bajer mlel po Špringerovi na větřáku v Luboměři až do roku 1897, kdy mlýn vyhořel. K požáru došlo z nezjištěných příčin 21. 12. 1897. V r. 1899 vyhořel i dřevěný mlynářský domek, postavený z bývalé tírny a v něm také varhany, které právě dělal pro dřevěný kostelíček Jana Křtitele v Lindavě (nyní Lipná). František Baier byl totiž jedinečný „baksléř“ (kutil), uměl udělat všechno od „tesařiny o sekerničiny“ až po zhotovení hudebních nástrojů. Jeho syn František Baler ml., tesař a mlynář ve Spálově, nadání zdědil po něm.
František Baler starší se po těchto dvou požárech přestěhoval v r. 1901 do Spálova, kde později jeho syn v r. 1929 postavil poslední a jediný zděný větrný mlýn, jehož obvodová zed‘ dodnes ještě stojí.
Ze Špringerova větřáku v Luboměři se dochoval do současná doby pouze horní mlecí kámen „běhún“, který ležel dlouhou dobu v Luboměři u stodoly Karla Leva č.19. Nyní jej získal a chová jako památku Květoslav Haubelt ve Spálově č. 306, jemuž slouží jako stůl v zahradě. Tento pískovcový mlýnský kámen má průměr 124,5 cm, výšku (tloušťku) 25 cm. Průměr středního kruhového otvoru měří 36,5 cm, dvě souměrně umístěná vybrání pro železnou „kypřicu“, otáčející kamenem, mají hloubku 8 cm a tvar rovnoramenných lichoběžníků o základnách 15 cm a 13 cm a výšce 16 cm. Kámen je v zahradě položen rýhováním vzhůru, hladkou stranou dolů, tedy obráceně, než tornu bylo ve mlýně. Proto je na něm pěkně vidět 8 velkých obloukových rýh, vedoucích Od středního kruhového otvoru k obvodu kamene
a jemnější rovnoběžné rýhování mezi těmito oblouky. Rýhování sloužilo k lepšímu drcení zrna, a když se po čase mletím obrousilo, musel si mlynář zase rýhy „oškrdem“ (železný tesák ve tvaru malého krompáče) a „majzlíkem“ (dlátkem) vykřesat.
Špringerů (Baierů) větřák v Luboměři je zakreslen na speciální mapě (1:75 000), list Hranice č. 4159, 32. vydání. Kresba ani fotografie větřáku se nedochovala.
2. „Ambrožů větřák“
Větrný mlýn beraní, který stál vpravo od silnice Spálov – Luboměř - Partutovice ve vzdálenosti 400 m SZ od kostela v Luboměři na návrší „U větřáku“, nejvyšším místě v Luboměři v nadmořské výšce 592 m. Byl postaven na „Bartoňákovem poděuku“ selského gruntu č. 19, p.č. 110. Jižně od větřáku stála také chalupa mlynáře domovní č. 97. Chalupa byla původně dřevěná, sestavená ze starého dřeva selské „sedníčky“ (výměnku) č. 4. Postavil ji Petr Jahn.
Větřák sem byl přivezen jako starší v roku 1857 z „Běhotína“ (Bělotín u Hranic). Prvním mlynářem byl Jan Herodek, byl již dříve mlynářem na větrných mlýnech ve Spálově a též ve Skaličce u Hranic, zemřel v r. 1864 v Luboměři. Majitelem větřáku se stal 12. 12. 1860 František Kočtář z Nového Dvora u Luboměře (Grunt, kniha Luboměř, vložka 18, Hranice 1.8. 1862). Po něm byl na větřáku jeho syn Moritz (Mořic) Kočtář. Na základě kupní smlouvy z 13. 3. 1893 prodala Anna Kočtářová větřák za 800 zlatých Janu Šustkovi z č. 29 a jeho manželce Aloisii s povinností platiti majiteli pozemku, sedlákovi č. 19, roční „mýto“ (nájemné). Kupní smlouva o tom ustanovuje (citace): „Vedle zapravení kupní ceny jsou kupitelé rukou nerozdílnou povinni na manžele Jana a Josefu Šustek, vlastníků gruntu č. 19 v Luboměři, při kterémžto gruntě větřák č. 97 a shora uvedené pozemky se nacházejí, každoročně co nájemné obnos deset (:10:) zlatých o vánocích v Luboměři platiti, a jím v tom samém čase čtyry (:4:) měřice smetků odevzdati.“
Větřák měl dvoje složení a čtyři „Stupky na kašu“. Mlynář Jan Šustek stupky „varyl“ (odstranil) a koupil na kaši „holendr“ (krupník). „Stupky“ (stoupy) byly‘ masívní nádoby vydlabané z bukových „kuátů“ (kmenů), v nichž se pomocí „tuúků“ (tluků, palic) drtil ječmen na „kašu“ (kroupy). Do pohybu se uváděly pomocí dřevěných pák z hřídele. Novější „holendry“, kašáky čili krupníky dělaly kaši pomocí válcovitého rýhovaného kamene, ukrytého o otáčejícího se v lubě.
Mlynář Jan Šustek měl přezdisko „Šustků Hanys“, krátce jen „ Hanys“, a proto se větřáku tehdy běžně říkalo Hanysů větřák. Rudolf Mík zaznamenal jednu příhodu z období mlynáře Jano Šustka:,, Když tesal dřevo Fr. Kubica u mlynáře Hanysa Šustka na nové křídla větřáku, tu mlynář Šustek pomáhal dřevo odrubovati. Najednou se přihnala od Liptáně bouřka a prásk! No štěstí se nic nestalo. Blesk se oplet tesaři okolo nohou a spálil mu holeně u botů. Mlynář byl z toho tok dolekán, že byl mnoho dnů celý nanic.“ (R. Mik, aby zdůraznil, že jde o skutečnou událost, připsal k tornu poznámku: „De facto“.)
Po Janu Šustkovi převzala větřák jeho dcera Aloisie Šustková (nar. 9. 11. 1883, zemř. 26. 7. 1968), k níž se na větřák přiženil Josef Ambrož ze Spálova č. 272, zvaný ‚Kovářů Jozef“, (nar. 16. 2. 1888, zemř. 9. 7. 1941). Podle kupní smlouvy z 8. 7. 1925 odkoupila Aloisie Ambrožová od Františka a Aloise Levových v Luboměří č. 6 parcely, na kterých stála mlynářská Chalupa č. 97 za 3546 Kč. Nyní se větřáku po novém mlynáři Josefu Ambrožovi začalo říkat Ambrožů větřák. Josef Ambrož mlel na větřáku až do roku 1938, kdy jej pro sešlost rozebral.
Navštívil jsem (22. 8. 1983) v Jakubčovicích n. O. p. Ludvíka Ambrože, nar.30. 4. 1923 v Luboměři na Větřáku č. 97, syna mlynáře Josefa Ambrože. Sdělil mi některé informace a vzpomínky z mládí.
Život na větřáku nebyl snadný. Mletí a výdělku postupně ubývalo, staré mlýny již nemohly konkurovat zmodernizovaným vodním mlýnům. Větřák potřeboval pořád více oprav a rodiče museli stále odvádět roční nájem sedlákovi č. 19 z pozemku, na němž větřák stál. Když již smetků nebylo, protože provoz větřáku musel být zastaven a větřák nakonec rozebrán (1938), museli místo 4 měřic smetků odevzdávat šrot, který byli nuceni koupit. Když matka ovdověla (1941), prosila sedláka a prominutí tohoto „mýta“, ale musela jej odevzdávat dále až do konce okupace, naposled na vánoce v roce 1944.
Také práce na větřáku byla obtížná. Když se změnil směr větru, bylo třeba celý větřák otočit proti větru. Dělo se to pomocí ocasu, za který se táhlo provazem navíjeným na dřevěné vratidlo, jež mělo nahoře sochor s dvěma kanci, vratidlem točil jeden nebo dva lidé. Když nebylo větru, mleči stále mlynáře upomínali. Proto se mlynář snažil zachytit každý vánek, plně „zapéřil“ křídlo a neustále podle větru natáčel větřák, aby jej udržet v chodu. Ještě obtížnější bylo práce při velkém nárazovém větru. Bylo nutno větřák zastavit přitažením dřevěného „hemu“ (brzdy) na obvodu palečnéha kola o přiměřeně odpéřit všechna křídla. Často se stalo, že vítr mlynáře s péřím (výplní křídel) při vydělávání vyvrátil. Někdy se při brzdění „hem“ třením tak zahřál, že se z něj začalo kouřit a musel se zalévat vodou, aby
nevznikl požár.
Největším nepřítelem větřáků byt blesk. Několikrát uhodil do Ambrožova větřáku. Proto si také mlynář nechal udělat na obytnou budovu bleskosvod. Větřák v létě zastavoval zpravidla tok, aby křídla byla ve tvoru písmene X, aby svislé křídlo netrčelo vzhůru a nepřitahovalo blesk. Přesto byl větřák nakonec zasažen tak silným úderem blesku, že na nosném sloupu „tatíkovi“ bylo po celé délce vyštípeno dřevo až k zemi do „podešvy“ (základového kříže). Blesk také spálil ve větřáku všechny provazy a šňůrky na zvonek a poničil vnitřní zařízení. Celý větřák se naklonil a nebyl dále schopen provozu. Tím byl odsouzen k zániku, protože
na generální opravu nebylo peněz..
V r. 1941 zemřel Josef Ambrož ve věku 53 roků. Obytné stavení, které bylo u větřáku v dobrém stavu, shořelo v boji o Luboměř dne 7. 5. 1945.
Z Ambrožova větřáku se dochovaly dva mlýnské kameny, které si po osvobození postavil na památku na zahradě Josef Král, hostinský v Luboměři č. 22. Slouží jako zahradní stůl. Spodní menší kámen pochází z krupníku, horní větší kámen je běhoun z mlecího složení. Nynějším majitelem je Jaroslav Grones. Spodní podélně rýhovaný válcovitý kámen z krupníku má průměr 79 cm, jeho délka se nedala zjistit, protože je zapuštěn do země. Kruhový kámen nahoře má průměr 127 cm, průměr kruhového otvoru uprostřed 30 cm a výšku (tloušťku) 22 cm.
Ambrožů větřák je zakreslen na speciální mapě listu Hranice 32. vydání. Jsou 14 dochovány dvě fotografie tohoto posledního větrného mlýna v Luboměři, které pořídil v září 1932 Josef Král, hostinský v Luboměři č. 22. Obě byly otištěny v časopisu „Milotický hospodář‘, roč. 54, č. 5, květen 1949 na titulní straně a na str. 123. V témž čísle je navíc otištěna fotografie dřevěného větrného mlýna v sousedních Partutovicích, který stojí dodnes, a fotografie zděného ‚větrníku“ Jana Vítka v Chvalkovicích u Vyškova. Snímek vyhořelé obytné větřákové chalupy č. 95, zničené za bojů 7. 5. 1945, je otištěn v časopisu „Vitkovsko“, č.11-12, 1961, str. 25.